Učitelské noviny: Jak získáš sebevědomí učit?

Publikováno: 2.5.2017 Učitelské noviny

Dorůstajícím pedagogům pomáhají tréninkové školy

Není absolvent jako absolvent. Řekne vám to snad každý pracovník školy, která právě přivítala novopečeného kolegu. Všichni nemají kantorské jadýrko, každý vstupoval do studia s jinou motivací. Ne všem také stačilo to, co jim vysoká škola mohla dát. Co všechno by to ještě mělo být, hledá program Učitel naživo.  

„Získáš sebevědomí učit, prožiješ smysluplnou praxi, staneš se součástí komunity zapálených, načerpáš inspiraci od nejlepších … Potkej se s týmem!“ Když na vás tohle vybafne z webové stránky, nejste si jistí, jestli to není příliš nafouklá reklama. Zvlášť když vyzývá především studenty pedagogických i nepedagogických fakult. Že by to bylo tak snadné, když se to ani vysokým školám vždycky nedaří? Jenže když začnete pátrat dál a objevíte jména lidí, kteří za projektem stojí, jejich spolupracovníků a podporovatelů, už začnete uvažovat jinak. Za těmi, které znám (a je jich většina), stojí kus poctivé práce. Stejně jako za tréninkovými školami, které už dneska mají nejen mezi pedagogy velmi slušnou pověst. Zvědavost je probuzena.

Co bylo na začátku  

Unikátní jednoletý výcvik byl zahájen před necelým rokem, v září 2016, díky nadaci Depositum Bonum s cílem podpořit profesní přípravu učitelů druhého a třetího stupně. „Dlouho jsme si kladli otázku, jak nejlépe podpořit školství v České republice, a vyšlo nám, že klíčem ke všemu je učitel,“ říká Jan Straka, vedoucí programu Učitel naživo. „Proto vymýšlíme programy zaměřené na rozvoj učitelů jak v systému, tak mimo něj.“ Zaměřují se zejména na oblasti, v nichž jsou obecně vnímána bílá místa. Prostřednictvím sdružení Heuréka podporují badatelsky orientovanou výuku fyziky. Stojí za rozšiřováním Hejného metody výuky matematiky. V projektu Tandemy pilotně zkoušeli spolu s katedrou fyziky na Matematicko-fyzikální fakultě UK párovou výuku začleněnou do intenzívní praxe ve školách. Studenti prvního ročníku chodili v průběhu celého roku vždy jeden den v týdnu učit ke zkušeným učitelům do škol. „Když jsme viděli výsledky, uvědomili jsme si, jak by bylo cenné postavit na takové praxi celé studium. Obohatit je o další nápady a zpřístupnit většímu množství studentů.“ Myšlenka na Učitele naživo byla na světě.

Co se za programem skrývá?  

Program vytváří skupina lidí kolem hlavního autora Martina Kozla, který se věnuje především obsahové náplni. „O všem se ale v týmu bavíme, připomínkujeme, konzultujeme s našimi spolupracovníky. Jsou mezi nimi vysokoškolští pedagogové z univerzit po celé republice – z pedagogických i nepedagogických fakult, lidé ze školského terénu, z neziskovek i zahraniční odborníci,“ vysvětluje Jan Straka. „Jednou z našich inspirací je například prof. Fred Korthagen z University of Utrecht v Nizozemsku, jenž v 80. letech vymyslel model reflektované praxe, který je hodně podobný tomu, o co se snažíme. Další inspirací je britský model ročního přípravného kurzu pro absolventy vysokých škol, v němž studenti tráví vedle teoretického výcviku téměř dvě třetinypolovinu času v praxi učením.“

Studenty zapojené v programu Učitel naživo provází výcvikem i praxí zkušený pedagog, kterému se říká provázející učitel. Praxe začíná náslechy, postupně však přibývá hodin, v nich studenti učí ve škole s učiteli párově, v závěru i samostatně. Zároveň mají příležitost zažít běžný chod školy, zúčastní se porad, zavítají do hodiny k jinému učiteli. Na praxi jsou vždy dva dny v týdnu. V pátek se všichni scházejí na výcviku v propůjčených třídách Montessori školy Duhovka v Praze Nuslích, která je jedním z donátorů programu.

„Ráno začínáme reflektivním kolečkem, které se soustředí na rozvoj dovedností učitelů. Vycházíme ze zkušeností studentů, tedy budoucích učitelů. Jsou zde také bloky o komunikaci, o spolupráci a podobně. Kromě provádějících učitelů sem za studenty přicházejí také externí učitelé, například Hana Košťálová, Jindřich Kitzberger nebo Ondřej Neumajer a mnozí další. V tuto chvíli je výcvik v akreditačním řízení. Byli bychom rádi, kdyby do budoucna fungoval jako kvalifikační výcvik v režimu doplňkového pedagogického studia, v tzv. pedagogickém minimu.“

Pro koho

Už teď jsou jeho studenty programu absolventi vysoké školy. Ale také současní vysokoškoláci, včetně těch, kteří studují na pedagogických fakultách.  

„Primárně jsme počítali s tím, že k nám budou přicházet lidé, kteří už získali titul oborového magistra, ale potřebují kvalifikaci a zároveň velmi kvalitní výcvik práce s dětmi,“ vysvětluje Jan Straka. „Běžně se rozsah pedagogického minima pohybuje kolem 250 – 300 hodin. Náš výcvik má celkem 750 hodin, z toho je 380 hodin praxe. Právě tu považujeme za klíčovou, protože se v ní všechno integruje. Znalosti, vědomosti, schopnosti, vlastnosti, přístupy, postoje… Protože ale dosud nemáme program akreditovaný, jsou zatím naší cílovou skupina lidé, pro které není důležitý certifikát, ale to, co se u nás tady naučí. Nejde jim o papír, ale o kvalitní pedagogické vzdělání.“

Ano, vypadá to možná příliš idealisticky, přesto má program v současné době šestnáct studentů většinou z Prahy a okolí, ale přijíždějí sem i několik desítek kilometrů. Žádný z nich neučí. Někteří řádně studují na pedagogické fakultě, další si dělají pedagogické minimum. Jiní je už mají, ale nestačí jim, chtějí se naučit víc. Další o učitelství jen uvažují, například maminky na rodičovské dovolené. Účast v programu chápou jako příležitost vyzkoušet si, jestli by tohle povolání opravdu chtěli dělat.

Co fakulta nedá

Možná by se spíš patřilo říci, co dát nemůže. Bohužel, kvalita soupeří s ekonomickými podmínkami a velice často prohrává. I když je pravda, že některým katedrám se v různých etapách dařilo počet hodin praxe i způsob přípravy budoucích učitelů vysněnému ideálu alespoň přiblížit. Vždycky to ale záleželo na osobnostech pedagogů na katedrách a na vstřícnosti vedení příslušné fakulty.  

Teodora Volková ukončila bakalářské studium na Pedagogické fakultě MU v Brně, nyní pokračuje v magisterském opět na pedagogické fakultě, ale na Univerzitě Hradec Králové. Obor Učitelství pro střední školy, český jazyka a literatura a výtvarná výchova.

Pro Učitele naživo se rozhodla především kvůli bohaté praxi, kterou jí pedagogická fakulta dát nemohla.V rámci bakalářského studia absolvovala pár hodin ve třídách jen jako pozorovatel, v prvním ročníku magisterského studia strávila mezi žáky 24 hodin, ve druhém ji čeká asi dvojnásobek.

„Tady oceňuji také množnost sdílení. Cokoli se mi v praxi přihodí, mohu při páteční reflexi prodebatovat s ostatními studenty i s provázejícím učitelem. Upozorní mne na chybu, kterou jsme udělala, poradí, jak ji příště napravit. Veškerá teorie je v programu okamžitě propojená s praxí, neustále vycházíme z konkrétních příkladů. Studium na fakultách se soustředí na obecnou teorii a modely, žáci jako by byli moc daleko. Učitelství je těžký obor, o praxi je třeba se pořád bavit.“

Pochvaluje si také učitele, s nimiž se v tréninkových školách setkává. Zatím byla ve svou dvou – v pražské ZŠ Korunovační a v ZŠ Campanus. „Hodně záleží na tom, k jakému učiteli se dostanete, jak vás v praxi vede, jak se vám věnuje, jestli máte možnost reflektovat.“  

Magisterské studium by měla ukončit v tomto školním roce. Rozhodla se však požádat o roční odklad, aby mohla napřed dokončit program Učitel naživo. „Považuji ho pro moji budoucí praxi za hodně důležitý.“  

Tréninkové školy

Už jsem o to ťukla. Program velice úzce spolupracuje s tzv. tréninkovými školami, kam chodí provázející učitelé se studenty na praxi. Je jich čtrnáct, až na jednu mají všechny pražskou adresu. Základní a střední školy jsou přibližně půl na půl. Jak asi bylo složité objevit školy ochotné přijmout studenty k tak časově náročné praxi?

„Máme velké štěstí,“ zdůraznil Jan Straka. „Všechny jsou hodny sloužit jako příklad dobré praxe, ve všech jsou učitelé, za kterými má cenu chodit. Zkušenost z prvního pololetí potvrzuje, že zapojení učitelé vidí ve spolupráci s námi také zajímavou přidanou hodnotu. Přítomnost studentů jim umožňuje vidět svoji výuku z jiného úhlu. Mohou si o ní povídat, zamyslet se nad ní trochu jinak. Abychom od nich jen nebrali, nabízíme provázejícím učitelům ze škol mentorský výcvik, ke kterému se u nás scházejí jednou za měsíc. I jim tak nabízíme možnost dalšího rozvoje.“

Provázející učitelé Průvodci

Na průvodce studentů teorií i praxí Učitel naživo hodně sází. Jsou se studenty v nejčastějším styku. Chodí s nimi na praxi, vedou většinu pátečních programů. „Jsou to po všech stránkách osobnosti,“ říká Jan Straka. „Důležitá je už jejich motivace. Proč se kdysi pro učitelskou profesi rozhodli, jak ji vykonávali a proč v ní chtějí pokračovat i v roli průvodců.“ Některé oslovili sami, když poznali jejich práci ať už ve školách nebo v různých iniciativách. Další se ke spolupráci přihlásili, když se seznámili se záměry a působením programu.   

Jitka Michnová, původně učitelka na 1. stupni základní školy, se zapojila do posledních příprav programu někdy v květnu loňského roku, od září přijala roli provázejícího učiteleprůvodce. Byla první, v jejíž třídě jsem už před několika lety viděla, jak vypadá metoda Hejného při výuce matematiky v praxi. Protože oborovost studentů je ve zdejším programu hodně široká, zaměřuje se hlavně na konstruktivistickou pedagogiku, která staví žáka do centra výchovně vzdělávacího procesu.  

„S budoucími učiteli jsem se setkávala ještě ve škole, na praxi ke mně chodili dobrých deset let. Byli to nadšenci ochotní za mnou jezdit do Neratovic, což nebylo standardní. Přestože učitelsky byli kvalitní, mnozí pochybovali, jestli vůbec chtějí profesi dělat. S tím jsem se tady až na jedinou výjimku nesetkala. Nejen že chtějí učit, ale chtějí učit hodně dobře. Pracovat s nimi je pro mne strhující. Učení je po všech stránkách vzájemné. Učím se i já od nich, studenti mezi sebou a doufám, že i oni ode mne jako od průvodce.“

V čem vidí rozdíly mezi učiteli? „Záleží na tom, jestli si profesi zvolili, protože na ně zbyla, kvůli společenské prestiži, nebo je pro ně důvodem práce s dítětem jako takovým. Svůj význam má i to, jestli byl prvořadým cílem určitý obor, nebo opět práce s dětmi. Pokud je kolegyně zacílená na dítě, tak bez ohledu na aprobaci, patří zpravidla k nadšeným učitelům. Bohužel pro některé učitele je důležitější předmět než žák. Pak bývá vztah učitelky k oboru na děti nepřenosný. Zatímco učitelkou je předmět milován, žáky je nenáviděn.“

Také další průvodce, Michal Dubec, začínal učit v základní škole. Působil také na gymnáziu a více než sedm let na katedře pedagogiky Pedagogické fakulty Západočeské univerzity.  Říká, že největší radost z práce zažíval v základní škole a nyní. Pokaždé kvůli tomu, že měl s kým otevřeně sdílet své zkušenosti.   

„Práce učitele je někdy hodně osamělá. S kolegy se vidí jen o přestávkách. Pro sdílení zkušeností často chybí prostor, sdílejí se většinou starosti. V šestce mám Pažouta, který pořád zlobí. Není tam čas bavit se o učení. Tady mne těší, že ho máme. Je pro sdílení přímo cíleně vytvořený. Například s Jitkou Michnovou máme den, kdy se bavíme jen o tom, co jsme se studenty zažili, jak pracovat dál, co vylepšit. To je hodně nabíjející.“

Byla jsem zvědavá, co mu mezi těmito dvěma obdobími bralo chuť do práce. „Neztratil jsem ji nikdy, jen jí možná bylo o něco míň. Brala mi ji opatření, která šla proti smyslu toho, co bych měl správně dělat. Například když jsem musel mít v semináři 40 studentů, protože pak to byl seminář jen podle názvu, ale ve skutečnosti přednáška. Tady jsou naopak podmínky nastaveny tak, aby si z programu studenti odnesli nejen znalosti, ale také dovednosti, které uplatňují v praxi. Chodíme za nimi do škol, sledujeme je při praxi a pak si s nimi o tom povídáme. Že budoucí učitelé potřebují hodně reflektované praxe, se obecně ví, jen podmínky systému to mu nenahrávají.“

Jak dál?

Program Učitel naživo je v každém směru zajímavý. Díky finanční podpoře nNadace Depositum Bonum může být pilotní ročník pro studenty zdarma. Co ale dál? Pokud se potvrdí úspěšnost, uvažují autoři projektu, že by si případní zájemci studium alespoň částečně hradili. Pořád ale půjde jen o jakousi nástavbu, nebo chcete-li bonus k vysokoškolskému vzdělávání.

„Jsme pouhá laboratoř,“ zdůrazňuje Jan Straka. „Naším cílem není vybudovat skvělý výcvik pro pár vybraných studentů. Rádi bychom napomohli tomu, aby podobným způsobem mohlo jednou fungovat celé školství. Stojíme si za tím, že klíčový je v něm učitel. Pro svoji přípravu ale potřebuje odpovídající podmínky. Jak už jsem říkal, do našeho výcviku jsou zapojeni lidé z vysokých škol z různých koutů republiky, skutečné špičky profese. Pomáhají nám šířit naše zkušenosti dál. Víme, že zejména situace na pedagogických fakultách má spoustu institucionálních omezení, kterých si jsou všichni vědomi. Specifické podmínky, které by potřebovaly, tady my máme. Díky nim můžeme program vyvíjet. Jenže my netoužíme mít nejlepší program na světě, ale chceme ho pomoci dostat do systému, aby zasáhl co nejvíc studentů. Nebo alespoň některé jeho prvky.“

„Na to, aby bylo možné program Učitel naživo implementovat celý najednou, je příliš obsáhlý,“ připojuje se Michal Dubec. „Přemýšlíme o tom, že bychom vytvořili jednotlivé moduly, které by na sebe mohly, ale nemusely navazovat. Například modul praxí, modul reflexí, modul výzev pro studenty. Možná by to bylo pro implementaci skousnutelnější. Jednotlivé fakulty nebo katedry by si mohly osvojit to, co by bylo v jejich podmínkách schopné života. Vybrat si určitý modul a pokusit se ho zapravit do jejich systému. Pohrát si s tím, ověřit, jestli to u nich funguje.“  

Promítla jsem si v duchu ředitele, s nimiž jsem na téma přípravy budoucích učitelů hovořila, a vzpomněla jsem si, kolikrát si povzdechli, že by něco podobného rádi nabídli svým začínajícím učitelům.  Přece jenom jiná škola, jiní uvádějící učitelé…

„V tuto chvíli se snažíme program zaměřit na budoucí učitele. Začínající už svoji praxi ve škole, kde působí, mají,“ vysvětluje Jan Straka. „Zároveň cítíme, že taková potřeba tu je. Někteří ředitelé se nás už ptali, jestli s něčím podobným pro začínající pedagogy do budoucna počítáme. Takže o modulu pro začínajícího učitele začínáme uvažovat. Ale kdy ho bude možné spustit, vám teď neřeknu. Možná za rok, možná později.“

Na to, že je Učitel naživo ve stádiu vývoje, je už teď docela životaschopný, i když ve speciálně nastavených podmínkách. Podílejí se na něm pedagogičtí nadšenci na různých stupních školského systému. Netváří se jako elita, ale rádi by své myšlenky do přípravy učitelů infikovali.   

„Nejen na vysokých školách je určitě hodně lidí, kteří by si přáli totéž co my,“ soudí Jan Straka. „V systému už se některé věci hýbou, i když velmi, velmi zvolna. Vidíme v tom velkou příležitost, proto se chceme otevřít co nejširšímu množství lidí. Alespoň tím, že jim předáme informace o našem snažení. Kdokoli se k nám může přijít podívat. Ne že je všechno od začátku perfektní, ale snažíme se. Jdeme cestou, kde chyba není katastrofa, ale příležitost k učení. Vedeme naše studenty, aby stejně přistupovali ke svým žákům.“

TEXT: JAROSLAVA ŠTEFFLOVÁ

TEXT v pdf formátu zde.